21. srpen - s knedlíkem v krku.

Včera byl den, ke kterému se mělo potřebu vyjádřit mnoho lidí. Vzpomínky, apely, vidění vesměs černobílé. Mé pocity jsou podobné jako před 49 lety, byl jsem malý, bojácný, s knedlíkem v krku…

Bylo mi osm a chystal jsem se po prázdninách na Akádu. Akáda je místní název pro kolínské gymnázium. Nebyl jsem v osmi geniální dítě a na gymnázium jsme byli převeleni pro nedostatek míst v základních školách. Konec prázdnin na kolínském sídlišti byl v onom roce 1968 poněkud netradiční. Do domu v oné ulici se před pěti lety nastěhovala část kolínské smetánky, vojáci, lékaři i prověření členové strany a Lidových milicí. Pak také několik rodin, z baráčků, které bylo třeba v Kolíně zbourat, což byl případ i naší rodiny. V sídlištním 2+1 nás bylo pět, rodiče a tři děti. Od brzkých ranních hodin celý náš dům ožil. Vzrušené hlasy, pláč, diskuse po chodbách, puštěná rádia i televize. Fronty v obchodech a plné spíže, do toho všeho přicházely zprávy o bojích v Praze, o tancích na našem kolínském mostě, o prvních mrtvých… U rozhlasu byl zastřelen 21. srpna i Vladimír Hnulík z Kolína. Postupně opadala lidská soudržnost, na některých budovách (ale i v oknech soudruhů) se objevily ruské vlajky. Můj starší bratr, starší téměř o deset let zmizel v těch dnech z domova a slyšel jsem jeho tichý hlas maximálně večer z polospánku, vracel se pozdě a o něčem velmi vzrušeně diskutoval s mámou i tátou. Asi po týdnu jsem otevřel skříňku v sekretáři a objevil několik ruských vlajek. Na můj dotaz matka odpověděla, ať se nestarám, že z nich bude šít trenýrky a rozhodně o tom nikde nesmím mluvit. Večer jsem pochopil proč, bratr lezl s kamarády po večerech po budovách a oknech a vlajky okupantů strhávali. Máma s pláčem, otec zvýšeným hlasem, domlouvali bratrovi, že ho čeká vyhazov z chemické průmyslovky a vězení nádavkem, to v lepším případě, v tom horším zastřelení… Poslouchal jsem to a cítil knedlík v krku, bál jsem se strašně o svého bráchu a v mých dětských očích se stal navždy hrdinou.

V září jsme se ocitli na gymnáziu, mrňata v prostředí velkých kluků a krásných slečen. Sedávali jsme každý den za vchodovými dveřmi a školník nás učil zpívat. „Běž domu, Ivane“, halekali jsme na celý gympl, školník nás dirigoval ze schodů a ještě se při tom stačil zdravit se studenty a navíc každá studentka dostala od něho polibek. Měl jsem rázem o svém budoucím povolání jasno, budu školníkem na gymnáziu!

Jednou cestou z gymnázia mě vyděsil tank, jedoucí zvolna po cestě k sídlišti, padl jsem na zem a s knedlíkem v krku se plazil travou, sledujíc úkosem pomalu jedoucí tank, přesvědčen, že mě ti zlí vojáci určitě zastřelí. Tank mě však minul a já špinavý doběhl domu. Má příhoda doma vyvolala všeobecné veselí, což mě do hloubi duše urazilo. Zanedlouho jsem se měl možnost přesvědčit, že zlí ti vojáci všichni nejsou. Vyrazil jsem s maminkou na houby na Vinice, kde bydlela má babička. Byli jsme sice varování, že posádka okupantů je usazena v tamějším lese, ale houbařská vášeň zvítězila. Houby rostly málo a v zápalu soustředění jsme se přiblížili do zakázané zóny. Dva vojáci se samopaly nás zastavili a zase knedlík v krku. Byli to polští vojáci, mluvili velmi konejšivě, pohladili mě po vlasech a na závěr nám věnovali 2 koše krásných hřibů. Hned následující den se rozšířila v Kolíně zpráva o zavraždění Miroslava Beránka, šestnáctiletého učně z Kolína, kterého zastřelil v Praze opilý sovětský voják. Další tragédie následovaly, Palach, Zajíc… Dalších 20 let nesvobody.

Nestal jsem se školníkem a netuším, kam se poděly vlajky z našeho sekretáře. Lidé byli jednotní a šťastní pár měsíců na přelomu roku 1989 – 1990. Soudržnost opadla stejně jako tehdy a hrdinové dětských let odcházejí. 21. srpna 2017 jsem byl na LDN jedné nemocnice navštívit svého brášku. Leží po několika mozkových mrtvicích, téměř nemluví a je z velké části ochrnutý. Nebojuje. On, který byl pro mě celý život hrdinou a vzorem. A já jsem zase jen malým klukem s knedlíkem v krku.

Dovětek 11. září: Příběh měl být částečně veselý, vzniklo cosi dlouhého, neveselého, viz výše, tudíž tato vzpomínka do dnešního dne skončila uložena v počítači. Od rána v televizi, v tisku, všude se připomínají hrdinové z tragického 11. září v USA. V tentýž den se v mém rodném Kolíně koná pietní akt před pamětní deskou št. kapitána Václava Morávka. Zní slova o hrdinství Tří králů – Balabána, Mašína, Morávka. Defilé politiků, dlouhé proslovy, snímky opravdových hrdinů, přelety letadel, na závěr hymna. Projevy nevnímám a skrze slzavou clonu v očích si uvědomuji, že právě dnes zemřel můj bratr.